Software Engineering, má rozumné paralely? Díl 2, hudba
Konstantou Software Engineeringu (SE) je jeho dynamika. Snad právě proto hledáme paralely a podobenství v jiných oblastech lidské činnosti — abychom lépe porozuměli jeho zákonitostem, uchopili jeho abstraktní nehmotnost a někdy 😉 i jen našli pevnou půdu pod nohoma. ~ SoftWare Samuraj
Cadenza z 3. klavírního koncertu Sergeje Rachmaninova
To jsme takhle jednou seděli s @banterCZ u oběda a filozofovali o analogiích k softwarovému inženýrství. A hned jsem o tom chtěl napsat článek. Protože kromě těch obligátních — stavebnictví a auto-průmysl — mě napadly dvě další, které nejsou tak obvyklé, ale velmi, velmi trefné.
Začal jsem psát článek, a abych to vzal z gruntu, sepsal jsem prvně ty “standardní” paralely. Pak mi rok, dva trvalo, než jsem článek Software Engineering, má rozumné paralely? publikoval. A další rok, dva uběhly, než jsem se dostal k té původní myšlence.
Ale nebojte se — nejsem jenom fantastický programátor, ale i originální filozof a tak jsou mé myšlenky vskutku nadčasové. No, ony to nebudou zas až tak moje myšlenky. Ale budu to já, kdo to sepíše a koho si budou příští generace pamatovat. A možná se dostanu i do (programátorských) čítanek. 😈
Hudba sfér
Musím se přiznat, že softwarovým inženýrem — tak jak ho chápu dnes — jsem se stal až někdy kolem 28. roku. Do té doby, jsem se sice “motal kolem počítačů”, ale byl to pro mne způsob, jak si… vydělat na kytary. Ano, muzika byla moje největší vášeň.
Takže tak jako je teď posledních 15+ let mojí vášní softwarové inženýrství, tak těch předchozích 15+ to byla hudba. A přirozeně, pokud je člověk v určité doméně delší dobu (a nerezignoval), začne vidět určité zákonitosti. U mne je to navíc umocněno tím, že jako analyticko-intuitivní-itrovert mám potřebu vyhledávat ve vesmírném chaosu archetypy a patterny.
Terra incognita
V softwarovém inženýrství, stejně jako v hudbě, se vždy můžeme vydat do neprozkoumaných oblastí. ~ SoftWare Samuraj
Jedna z věcí, které mě na muzice i na softwarovém inženýrství nesmírně přitahují, že jsou to neohraničené virtuální oblasti, potencionálně nekonečné — můžete se jim věnovat celý život a pořád budete nacházet něco nového, pořád vám to může dávat nezkalenou radost, pořád budete mít možnost se zlepšovat a pořád můžete objevovat netušené oblasti, které vás budou uvádět v úžas.
Samozřejmě, platí to, pokud máte srdce dobrodruha a objevitele a v žilách vám proudí neklidná krev. Jinými slovy, pokud nevystrčíte nos z vlastního dvorečku, tak vám výše zmíněné věci nejenom uniknou, ale dost možná budete skeptičtí, že vůbec existují. A dvoreček, to je všední realita, kde se zajímavé věci nedějí (teda pokud někdo není vyznavačem poezie všedního dne a estetiky banálna 😉).
Rozmanitost stylů
V softwarovém inženýrství, stejně jako v hudbě, jsou myriády stylů, které můžeme adoptovat a dále míchat. ~ SoftWare Samuraj
Mozartovo requiem d moll jsem zpíval mockrát — s Jaroslavem Krčkem, s Markem Štrynclem a jednou 😊 dokonce v televizi. Taky jsem zpíval Dvořákovo Stabat Mater a Stravinského Oedipus rex.
Kromě toho, že jsem zpíval v sakrální hudbu ve sboru, hrál jsem sólovou a rytmickou kytaru v death metalové kapele. Hrál jsem na baskytaru a zpíval hrdelním hlasem v undergroundové kapele. Hrál jsem s kotlíkama (pardon, trempama) na kytaru u ohýnků. (Ah! Kde jsou ty časy, kdy jsem znával zpaměti 300 písní… 😢) Hrával jsem rytmickou kytaru v 25členném jazzovém big bandu.
Rozmanitost hudebních stylů je nesmírná. A stejně rozmanitý je i svět softwarového inženýrství. Už jenom těch programovacích jazyků, ze kterých si člověk může vybrat. Jak z předešlého výčtu vyplývá, býval jsem slušný (univerzální) kytarista (lokálního významu). Ale dokážu zahrát v podstatě na jakýkoli nástroj, pokud rozumím, jak se na něm vytváří tón.
Podobně u programování, mám jeden dva (tři) hlavní jazyky, ale pak (příležitostně, pro radost, ponaučení) píšu i v lecčems dalším. Profesionál samozřejmě pozná, že jsem amatér, ale to mi radost nijak nekazí.
A když už má člověk vybraný nástroj — dá se na něj hrát (programovat) různými styly. Funkcionálně, objektově, procedurálně. Intuitivně, analyticky…
A pak je tedy nejenom programování, ale i operations & administrations, DevOps, různé intangible věci, jako CI/CD, Governance atd. atp.
Hudba má vnitřní řád
V softwarovém inženýrství, stejně jako v hudbě, existuje vnitřní řád. Jen nemnohým je dáno jej pochopit a prožít. ~ SoftWare Samuraj
Na muzice je krásný, že ji může dělat — pokud chce — kdokoli (prosím, nechte si ty řeči o talentu, či chybějícím hudebním sluchu). A většina takových lidí (stejně jako programátorů) přistupuje k tématu intuitivně bez nutného porozumnění esenciálních principů a věci se naučí pouhým napodobováním a opakováním. Ano, tak prosté to je.
Teorie hudby, stejně jako různé počítačové teoretické záležitosti, se dají studovat. A pár vybraných jedinců se tou teorií může i živit. Ale většina z nás žije na světě, aniž by takové hluboké teoretické znalosti měla, či potřebovala.
Kromě toho, že menšina má solidní teoretické znalosti, existuje ještě menší skupina, která se dobrala jakéhosi vnitřního řádu (v hudbě i v inženýrství). Je to stejný rozdíl, jako o něčem vědět vs. “opravdu tomu rozumnět”, mít to prožitý a internovaný.
Samozřejmě, spousta lidí si (mylně) myslí, že tohoto stavu již dosáhla. 🤭
Od jednoduchosti ke komplexnosti a zpět
V softwarovém inženýrství, stejně jako v hudbě, lze postupovat od atomických prvků ke složitým, komplexním, či abstraktním konceptům. A obráceně. ~ SoftWare Samuraj
Od cihel ke katedrále, od not k symfonii, od funkcí k distribuovanému systému. Je to vlastně to, co v softwarovém vývoji dávno známe — dva protichůdné systémy: top-down vs. bottom-up.
Pokud budu studovat (třeba) nový vícehlasý chorál (projekt na GitHubu), podívám se prvně na celkovou strukturu (jednotlivé moduly), pak půjdu o úroveň níž u konkrétní věty/části a dostanu se na úroveň frází (metod/funkcí). Pak můžu ještě rozpitvat frázování, či melodickou linku výseku 2-3 taktů (implementace funkce).
Naopak, pokud se budu danou skladbu učit, nebo ji psát (bez ohledu na to, jestli ji zapisuji do not), bud postupovat od jednotlivých tónů, riffů, licků a sub-frází, ke smysluplné hudební frázi (metodě). Fráze (které mají logický vývoj) budu (většinou intuitivně, ale někdy i logicky) organizovat do vyšších celků: slok, částí (hudebních) vět (tj. tříd, souborů funkcí atd.). Až se dostanu k úplnosti celé skladby (aplikace).
Tři a víc…
V softwarovém inženýrství, stejně jako v hudbě, je potřeba někdo s vizí a autoritou, pokud má skupina více jak dva členy. ~ SoftWare Samuraj
Věc, kterou jsem si nechal na konec, je ta nejdůležitější. A vlastně mě původně k této analogii přivedla. Jak už jsem psal výše, strávil jsem v hudebním světě, zhruba tolik času, co v tom softwarovém. To je dlouhá doba a za tu se člověk leccos naučí — ať už v oboru, tak obecně pro život.
Na hudební dráze jsem urazil přirozený a logický vývoj — naučil jsem se na nástroj a hrál jednotlivé písně. Pak jsem se přidával a zakládal různé kapely, většinou tak o 3-6 členech. Pak jsem se angažoval v orchestru 25 hráčů. Pak jsem se dostal do 60hlavého sboru. A zazpíval jsem si skladbu v tělese několika stovek lidí.
V programování jsem začínal podobně — jako samouk jsem dělal jednoduché webové stránky. Pak jsem začal dělat webové aplikace a jedna byla už “tak veliká”, že jsme ji museli udělat s kolegou ve dvou. Pak přišly roky kdy jsem veškerý software psal v týmech “agilní velkokosti”. Pak přišly projekty, kdy týmy měly mezi 20 a 50 členy. A pak přišel projekt, kde bylo mezi 400-600 lidmi.
Když jste sám, děláte si věci po svém. Když jste dva tak se domluvíte, někdy jen kývnete hlavou. Když jste v kapele (týmu), tak formálně, či neformálně se tam “objeví” leader — někdo, kdo muziku (práci) sklene do smysluplného celku a zároveň zajistí praktické fungování.
Jakmile přesáhnete velikost hudební kapely (agilního týmu), musíte začít hierarchizovat — kromě dirigenta, budete potřebova leadery jednotlivých sekcí/hlasů (scrum-of-scrums). A jakmile jdete do stovek lidí, bude tam minimálně jedna vrstva leadershipu navíc.
Co je podstatné, úspěch takového hudebního (softwarového) počinu stojí a padá s kvalitou leadera. Můžete mít hvězdného sólového kytaristu, fenomenální sopranistku, bohem obdařeného perkusionistu (softwarové ekvivalenty si jistě najdete sami), ale pokud zbytek nestojí za to, jste odsouzeni k neúspěchu, živoření, záhubě.
Ten leader není jen někdo, kdo máchá taktovkou… on musí mít vizi, jak má vypadat výsledný celek. Celek, který si nikdo z řadových hráčů neumí ani představit a kolikrát… ani pochopit. A od vize je ještě dlouhá cesta k realizaci.
Na konci bude buď standing-ovation, zdvořilý potlesk, nesouhlasné hvízdání, nebo házení rajčaty a pivními kelímky.
Hudba se nedá spoutat pravidly
V předěšlých odstavcích jsem popsal některé výrazné paralely mezi světem hudby a softwarového inženýrství. Ono jich je daleko víc, ale už jsou více subtilní a pokud někdo není rozkročen mezi těmi dvěma světy, asi by brzo ztratil nit.
Zároveň je potřeba mít pořád na paměti, že každé srovnání kulhá a je potřeba je brát s rezervou a v kontextu. Pokud to pomůže osvětlit nějaký problém, myšlenku, jen dobře. Pokud to přinese větší cit pro harmonii, ještě lépe.
Přeju, ať vaše softwarové projekty ladí! 🎻
Osamělost maratonského běžce
Téma paralel k softwarovému inženýrství nosím v hlavě už řadu let (jen se ne a ne dostat k tomu, to postupně všechno napsat). Jedna z těch paralel, kterou mám rozmyšlenou více, než méně je příprava a zaběhnutí maratonu.
Sice nebudu slibovat nic konkrétního, kdy to napíšu, ale aspoň malá ochutnávka:
Overtime is like sprinting: It makes some sense for the last hundred yards of the marathon for those with any energy left, but if you start sprinting in the first mile, you’re just wasting time. — Tom DeMarco, Peopleware